Bedříšek – virtuální adopce

Zdravím všechny, jsem tady nový a rád bych Vám o sobě něco řekl. Nechci zacházet daleko do své minulosti a tak Vám pouze řeknu, že pocházím od sociálně slabých lidí ze sociálně vyloučené lokality, tedy aspoň jsem to slyšel, když se o mě tety bavily. Měl jsem svou rodinu, která se o mě starala. Život jsem neměl lehký, ale docela to šlo. Jenže pak jsem začal být nemocný…škrábal jsem se, začala mi padat srst a udělali se mi na těle boule. Najednou už mě nikdo nehladil, nikdo mě nevzal na klín ani mi nedal něco na zub. Začali mě od sebe odhánět, křičeli na mě….zůstal jsem sám…úplně sám…byla mi strašná zima…skončil jsem na ulici v nejhorším období zimy, v nejhorších mrazech…co jsem komu udělal😔? nemůžu za to, že jsem nemocný. Nechápal jsem to, snažil jsem se lidi přesvědčit, aby si mě všimli, vzali mě domů, ale byl jsem všem odporný. Nakonec jsem skončil v útulku.
Po dlouhé době jsem slyšel vlídný hlas a cítil ruku, která hladí a nebije mě. Nebyl jsem už jen ten odporný čokl, měl jsem střechu nad hlavou, jídlo, boudu…říkal jsem si hochu, tak tady už skončíš. Nevěřil jsem, že by někdo chtěl takového škaredého páprdu. No a tak jsem se zavrtal do slámy a vzpomínal na dobu, kdy mě ještě měli lidi rádi, na vše co jsem prožil, na vše co jsem ztratil a už to nikdy nebudu mít. Najednou jsem ucítil jak mě strejda Luboš volá, otvírá kotec a říkal jsem si co se děje? to není doba kdy ke mě někdo chodí…znervózněl jsem, ale když jsem viděl úsměv na strejdově tváři uklidnil jsem se. Podal mě nějaké slečně, ta mě hned začala muchlat…no to jsem teda nečekal, až jsem se z toho roztřásl. Slečna mě pak podala jiné slečně, vše se opakovalo. To už jsem byl úplně zmatený. Dali mi obojek, vodítko a vyšli jsme ven. Byl jsem moc spokojený, vykračoval jsem si jako pán. Holky mě hladily a říkaly jaký jsem fešák. Pak jsme jeli autem, koukal jsem z okýnka, bylo to super. Dojeli jsme na místo a mě čekalo ještě větší překvápko, otevřeli se dveře bytu a na mě vykoukly 4 hlavy. No to sem teda čubrněl, takové přivítání. Mamka mi říkala ať si to nepotento a chovám se slušně, tak snad mi to šlo i když ten velký bílý namyšlenec se asi trochu urazil, když sem mu čuchl k zadku…aristokrat tsss. Následovala koupel, musím říct, že se mi to líbilo, voním teď jako kytička. Taky jsem se hned šli seznámit s dalšími kamarády do parku. Přečetl jsem si spoustu pesemesek a když jsme přišli domů, úplně jsem odpadl. Mamka říkala, že ještě musíme na veterinu..tam to bylo úplně super. Paní doktorka se pořád smála a já je všechny pusinkoval. Mamka odcházela spokojená, takže na tom asi nejsem zas tak špatně. Byl to náročný den a prý se teď bude pořád něco dít.
Víte ráno jsem se probudil v útulku bez špetky naděje na lepší život a večer budu usínat v pelíšku(posteli) ve svém novém domově.
Jsem štastný…co bylo to bylo. Teď jsem Bedřich a dnes jsem začal žít 🙂
Děkujeme za doživotní péči Bedříškovi tetě Martě Sládkové.

V případě Vašeho zájmu o podporu Bedříška nás neváhejte kontaktovat na emailu kristina-pnp@seznam.cz anebo pište do zpráv na Facebooku Kristině Wurstové. Své příspěvky můžete zasílat na transparentní účet spolku číslo 222666000/2010.

Jsme vděčni za každou vaši pomoc a podporu.