Bobík – virtuální adopce

Bobíkovo povídání
Tak jsem si myslel, že žiju celkem spokojený život. Bydlel jsem doma se svým pánem a ještě s jedním hafušou, o kterém pán říkal, že je to můj syn. Veterinu jsme párkrát viděli, ale pán to s ní nijak nepřeháněl. Bylo to pro mě normální a vlastně mi nic nechybělo. Jo vlastně chybělo. Přestal jsem slyšet a stal se ze mě tak trochu nerudný dědek. Ale to ke stáří patří i u lidí. Ale pak to přišlo. Jednou přijelo auto a mně a synátora do něj naložili a pán zůstal doma. Byli jsme oba vykulení, co se děje, já jsem navíc neslyšel, co si kdo povídá a tak jsem se bál ještě víc než ten můj syn. Já vám vlastně ještě ani neřekl, že se jmenuje Maxík. No a pak přišla první zastávka. Myslel jsem, že je čůrací, ale vystoupil jsem jen já a Maxík frčel dál. No to vám bylo leknutí. Krve by se ve mně nedořezal. Tak jsem hned na tu paní, co si mi nesla domů pěkně vrčel a chtěl jí pokousat. Ona mi něco povídala, ale to víte, neslyším, tak vím houby. Nevěděl jsem, že mi uklidňuje, že mi nic špatného nehrozí a že se budu mít dobře. No a pak vám to začalo. Koupání, stříhání drápků, veterina a už to jelo. Já, který chtěl vždy každého sežrat, jsem musel přetrpět očkování, kastraci i vyšetření srdíčka. No nedal jsem jim to zadarmo a pěkně jsem při tom všem prudil. Přiznám se, že jsem prudil i doma, snažil jsem se rozhádat celou domácí smečku, ale pomaličku mi to přestávalo bavit, protože tam na mně byli všichni fakt moc hodní. Teta mi dávala léky na srdíčko a hned mi bylo i líp. Pak jednou teta řekla, že už to se mnou jde a že spolu můžeme začít hledat nový domov. A tak jsme začali. Jenže jsem zjistil, že už fakt asi patřím do starého železa. Nikdo mi nechtěl, skoro nikdo tetě nevolal, že mi chce jako parťáka domů. Všichni nad starým nemocným psím dědou ohrnovali nos. Jo jedni za mnou i přijeli, ale představte si, vůbec jim nedošlo, že když je neslyším a oni mi zezadu rychle chytnou, tak se leknu a oženu se. No ano, kousl jsem tu paní, ale já se fakt leknul, tak co jsem měl dělat. No a pak už se nikdo dál neozýval, i když tety ze spolku se fakt moc snažily. No a pak přišla další rána a já dostal záchvat mrtvice. Teta o mně pečovala, bylo mi vážně hodně špatně. No a když jsem se trochu zmátořil, tak mi řekla, že se nemusím bát, že už nikam nepůjdu a že už mám svoje doma u ní. Ani nevíte, jak jsem byl rád. Já jsem měl možná mrtvici jen ze strachu, že si zase budu muset zvykat na někoho jiného, když už tu svojí tetu i tu její smečku mám docela rád. Teta je hrozně fajn, mazlí mi, stará se o mně a já mám vážně radost, že už mám svoje doma napořád.
Domov poskytla Bobíčkovi Baruška Váňová, které moc děkujeme.
Pokud byste chtěli Bobíčka podpořit, neváhejte nás kontaktovat na emailu kristina-pnp@seznam.cz. Své příspěvky můžete zasílat na transparentní účet spolku číslo 222666000/2010 a do poznámky napište Bobík. Jsme vděčni za každou vaši pomoc a podporu.