Moje děti více než 2 roky prosily o pořízení psa. Já se psy vyrostla a i po odchodu z rodného domova jsem psa měla. I o to víc jsem už žádného nechtěla. Hlavně proto, že jsem věděla, že psa chtějí děti, ale starat se bude máma. A že nás život je dost aktivní a nemůžeme ho všude brát sebou. A tak jsem pro ně měla pořád spousty výmluv.
Pak u nás nastal životní zvrat a doma bylo víc prázdno i času. Najednou mi pořízení psího parťáka nepřišlo tak nemožné. Přesto jsem měla obavu si psa pořídit, přeci jen je to závazek na spoustu let. A pak mi kamarádka začala vyprávět o „dočasné péči“. Během pár dní jsem sebrala odvahu, zapátrala na internetu a oslovila spolek Pes nejvěrnější přítel s dotazem, co je nutné udělat, abych se mohla stát „dočaskářkou“. A u mě je od nápadu k realizaci vždy krůček. Druhý den už putovala vypsaná žádost a během pár dní jsme si jeli pro svou první dočasku. Vším mě provázela moje úžasná patronka, které jsem byla přidělena. Rozptýlila moje obavy, že to třeba nezvládneme a všechno mi dopodrobna vysvětlila. A že to bylo vše tak narychlo, museli jsme před cestou jet pořídit kompletní výbavu na převoz a první dny, než spolek pošle ostatní potřeby pro pejska.
Dojeli jsme k Poděbradům, kde byli odebraní pejsci narychlo umístěni. Do auta nám naložili chlupatou, vystrašenou, smradlavou kouli, která psa ani nepřipomínala. Dostal pracovní jméno Šumík. Že měl chudák na sobě stovky blech, jsme zjistili až doma. Vykoupali jsme ho, odblešili a z této kuličky se vyklubal zrzavý fešák.
Spolek nám proplatil pořízení výbavičky a vzápětí dorazil i balík s granulemi, pamlsky, pelíšek, misky, čip a hračky do začátku. Hradí také všechna potřebná vyšetření a úkony na veterině.
Vstupní vyšetření neukázalo žádné zásadní zdravotní potíže. Odhad věku 7 – 8 měsíců. Bylo nutné ho ještě odčervit, červíků byl totiž plný. Dostal čip a začali jsme řešit termín kastrace. Pocházel z nezvládnutého chovu, zvyklý ve smečce na dvoře, všechno pro něj bylo neznámé a všeho se bál. Každé auto, lidé na chodníku, kočárek, kolo, cizí psi….to vše pro něj bylo strašákem. Nejhorší byly skupiny lidí. Čím větší skupina, tím větší strach a potřeba většího oblouku na obejití. Těžko říct, jaké měl z předchozího života zkušenosti. Rychle se ale učil a adaptoval do nových podmínek. Stal se z něj veselý, neustále poskakující puberťák, který sem tam doma zkoušel, co vydržíme nejen my, ale i naše věci. Že mi prozkoumal spodní prádlo za několik stovek a ukousal ramínka, to už jsem mu dávno odpustila. Ovladač na televizi jsme zachránili, i když je doživotně zmrzačený. Stejně jako náš konferenční stůl, který bylo nutné ochutnat. „Hru o netřesky“ na zahrádce vyhrál na plné čáře. On vyhrabával, já sázela zpět. Vzdala jsem se, prostě je trpělivější . A spoustu věcí jsme vyhodili a světe div se, nic z toho nepostrádáme. Najednou člověk zjištuje, jak se mu mění hodnoty. Jak to, co donedávna považoval za nezbytné pro svůj život, vůbec nepotřebuje a celý svět se točí kolem toho chlupatého tvora.
Po kastraci a očkování měl být Šumík nabídnutý do adopce a věřím, že tomuto čučavému pejskovi by se domov hledal rychle. My se ale rozhodli, že se s ním rozloučit nechceme a zůstane u nás. Ze Šumíka se stal Kim a z dočasky adopťáček. Jsem ráda, že jsem do toho šla a vlastně to byla možnost vyzkoušet si, jestli obstojíme.
MIA 🐾 cesta z pekla v množírně až do láskyplného domova
Měli jsme již doma v dočasné péči psa z nezvládnutého chovu. Měl za sebou potřebné veterinární úkony a schylovalo se k hledání nového domova. V té době se měli odebírat pejsci z množírny a i já se hlásila jako dobrovolník na další dočasku. Přivezli jsme domů malou fenečkou, která neznala nic,snad ani trávu. Dostala jméno Mia. Když jsme ji poprvé postavili ven, bála se udělat krok a pak se třesoucí plížila kolem zdi ve snaze se někam vypařit. To bolí, když to vidíte. Nechtěla pít, nechodila čůrat, pořád se jen krčila v koutě. Všechny dočaskářky zápasily s tím, aby do pejsků z této množírny vůbec něco dostali a donutili je pít. Předávali jsme si ve skupince tipy a rady a navzájem se podporovaly. Někde pomohlo mléko, někde se to vyřešilo samo, u nás zabral vývar. Konečně jsme začali žrát a pít zároveň. Ale i tahle maličká bázlivá holčička během pár dní začala získávat víc a víc důvěry a začala se z ní stávat veselá a umazlena fenka, která si navíc výborně rozuměla s naší současnou dočaskou. Veterinární vyšetření nepřineslo žádné špatné zprávy. Asi roční fenka, která stihla ve svém věku již porodit štěňata, neměla kromě šrámů na duši žádné zdravotní potíže.
Venku jsme hodně zápasili s tím, když za námi někdo šel. Pořád se ohlížela a krčila, jakoby čekala kopanec. Netroufám si říct, co se jí v předchozím domově dělo, ale nejspíš nepatřila mezi ty vyvolené. Když začala postupně zjišťovat, že jí už nikdo neublíží, nabírala sebevědomí, a i přes počáteční strach ze psů si dnes každého postaví do latě. Je maličká tělem, ale velká duchem. Je hravá, ale doma nikdy nic nezničila. Jediné, co jí zůstalo, je strach z cizích lidí. Od těch, které už trošku zná, si opatrně vezme mňamku, ale pohladit se nenechá.
Její zdravotní stav umožnil kastraci, dostala čip, proběhlo očkování a došlo na focení a napsání medailonku, který má každý pejsek před hledáním nové rodiny. Vzhledem k tomu, že jsem si nedokázala představit ji dát do náručí cizího člověka, kterého by se nesmírně bála a znovu by začínala strastiplnou cestu budování důvěry, rozhodli jsme se ji adoptovat, tedy nakonec oba naráz. Naše rodina, která před pár měsíci zavrhovala jakoukoli diskuzi ohledně pořízení psa, má najednou hned psy dva. A určitě budeme dočaskovat dál.
CASEY 🐾 naše třetí dočaska
Měli jsme doma již dva adoptované pejsky. Druhý adopťáček byla fenečka odebraná z množírny. Jmenovala se Mia. A pak mě spolek oslovil, jestli bychom nevzali fenku ze stejné množírny jako byla naše Mia. V dočasce, kam se dostala po odběru, ji nepřijala domácí fenka a navíc tam byly kočky, kterých se bála. Kývla jsem. Casey byla nejspíše nějakou příbuznou naší Mii, možná i maminka, možná babička. Před veškeré obavy si všichni psi sedli bez potíží. Casey už měla i zvládnutou hygienu a jediné, čeho se bála, byli cizí psi. Brzy však spolu s naší Miou utvořily dvojku, která se venku předháněla v tom, která bude na procházející psy štěkat víc. Občas dokázaly rozštěkat celé okolí.
Casey byla zdravá, takže nic nebránilo kastraci a pak se začala plánovat revize zoubků. Měla přední zničené, některé se kývaly, některý praskl. Byla to neskutečně hodná fenečka, taková, jakou bychom si každý mohl přát. Pohráli si mezi sebou, nic netrhala, neničila, prostě klidná a úžasná. Přišel čas ji začít hledat nový domov. Měla jsem strach, že ji nebudu moct dát někomu „cizímu“. Ale když mi došla zpráva od slečny z druhé strany republiky, která se do Mii zamilovala z medailonku a se kterou jsem přímo mluvila, pochybnosti se začaly rozplývat. Casey skutečně odjela na druhou stranu republiky a když začaly chodit zprávy, jak se jí daří, jsem ráda, že se jí podařilo najít hodnou paničku. Majitelé adopťáčků mají na fb skupinku, kam posílají fotky a pár řádků, jak se pejskům daří. Je příjemné vidět, jaké mají báječné domovy a že to všechno má dobrý konec. Ráda na ni vzpomínám, tohle byla dočaska za odměnu.
FELLA 🐾 velká výzva a malá psí dušička
První dvě dočasky u nás rovnou našly domov. Takže jsme měli doma dva adopťáky a další fenku jsme měli v dočasné péči. Všechno jsme zvládali bez problému a měli doma super partu. Troufali jsme si pomoct dalšímu pejskovi v nouzi.
A pak přišel ON.
Spolek vzal pod křídla psa, kterého někdo nechal napospas uvázaného za dědinou a pak čekal 2 měsíce v záchytných kotcích, jestli se nenajde majitel. Vzali jsme ho k nám. Brzy se ukázalo, že to bude pěkný „oříšek“. Nejen, že byl schopný ze strachu kousnout, ale pravidelně nám značkoval celý byt. Jakákoli manipulace s ním musela být velmi opatrná. Vyšetření na veterině potvrdilo nejen zánět v uších a kolem očí, ale také pokročilý šedý zákal a onemocnění ledvin. Spolek by mu uhradil operaci očí, zdravotní stav jeho ledvin to však nedovoluje. Chovali jsme se k němu jako k chudáčkovi, ale to se nám vymstilo a obrátilo se to proti nám.
Několik týdnů trvalo, než mě přestal brát jako hrozbu a stal se z něj umazlený plyšák. Upnul se na mě a chtěl mě jenom pro sebe. Neváhal naznačit mému okolí, včetně mých děti, že si mě bude hlídat. Začali jsme hledat rady a pomoc od každého, kdo mohl nějak pomoct. Jak od spolku, tak od veřejnosti. Několikrát jsem to chtěla vzdát a dát ho pryč a pak jsem zase nabrala nový elán pro další boj. Krůček po krůčku nastavujeme pravidla a hranice. Nikdy z něj nebude kontaktní pes, cizí lidé jsou pro něj nezajímaví, o nikoho nestojí kromě svého jediného pána. K ostatním lidem je nevyzpytatelný. Minimálně 6-ti letý pes, který pravděpodobně celý svůj život strávil někde na řetězu, bez lidí a jiných psů. Sem tam možná i s nějakou tou ránou. Není socializovaný a ani o to nestojí. Nenarodil se ale takový, to se na něm podepsal člověk. A teď je zase na lidech, aby se mu pokusili pomoct. Možná zůstane ubrblaný a svůj, schopný milovat jen jednoho člověka a i když bude těžké najít mu skvělý domov, přeji mu, aby se ho jednou dočkal. A proto to má smysl. Dokud budou lidé, kteří ničí a šlapou po životech zvířat, bude potřeba těch, kteří se jim budou snažit pomoct. A mezi ty dočaskáři patří. Občas na svůj úkor, navzdory pohodlí, občasnému nasazení na 120%, něco rozkousaného, něco počůraného…přesto naplnění…tak to cítím já a rozhodně nelituji.
Máme podporu spolku a každý dočaskář má svoji patronku, která pomáhá, radí a povzbuzuje. A když je mi nejhůř, tak ona je ta pomyslná berlička, bez ní bych to možná už i vzdala.
Takže Miri, děkuji Vám!
Jana
