Už nějaký ten čas jsem přemýšlela nad dočasnou péčí pro nějakého pejska. Obdivovala jsem ty, kteří do toho šli. Ale obávala jsem se spousty věcí – budu to s ním umět? Nebude na mě vyjíždět? Co když si nesedne s mou fenkou… A než jsem měla psa, bála jsem se zase, aby se kocour nezačal bát chodit domů, aby mu ten „dočasný“ pejsek neublížil a tak dále. Spousta zbytečných obav, které ale ve výsledku odradí mnoho lidí. Najednou jsem se jednoho dne spontánně rozhodla a udělala jsem to. Odpověděla jsem na příjem pár pejsků, ale vždy to z nějakého důvodu nedopadlo. Až se objevil Berry.
Nikdy nezapomenu, jak jsem odpověděla, že bych mohla pejska přijmout a Lenča mi zavolala, abychom se domluvili na podrobnostech. Lenka mi pak zavolala ještě jednou, že to vypadá, že je pejsek zřejmě slepý a jestli mi to nevadí. Mě to v tu chvíli opravdu nevadilo – když se pro něco rozhodnu, tak do toho jdu, takže už bych ho neodmítla. Až potom jsem začala domýšlet důsledky, co všechno se může stát, když nevidí. Neměla jsem ale moc čas nad tím přemýšlet, protože se všechno seběhlo rychle a já jsem si pro něj už druhý den jela.
Berry byl a stále je velmi kontaktní pes. Přišel ke mně ve věku 4 měsíců, byl hodně klidné štěně, které hodně času prospalo – aby ne, stále totiž zapojoval hlavu, kde co je a čemu se má vyhnout. Myslela jsem si, že život se slepým psem bude náročný a že to nebudu zvládat, ale opak byl pravdou. Berry byl neuvěřitelně šikovný a už druhý den si pamatoval, kde je jaká překážka, schod a kam má šlápnout. Protože bylo léto a dveře z domu na terasu byly v té době stále otevřené, už druhý den jsem zjistila, že umí sám přijít domů. Že ví kudy. Bylo to pro mě jako zázrak.
Hygienu neměl zvládnutou vůbec, potřebu udělal všude, kde se mu zachtělo. Naučit ho na plínku v době, kdy jsem v práci, bylo víceméně nemožné – vždy ji totiž rozcupoval na cucky ?. Nicméně, po pár týdnech vysvětlování, že tohle se doma nedělá, bylo po problému.
Berry přišel do dočasky se spoustou zdravotních problémů – nejen zraková indispozice, ale také velký zánět v obou uších, nadměrné pití (s váhou 14 kg vypil 5-6 litrů vody denně) a údajné problémy se zažíváním a tím pádem speciální dieta. První měsíc jsme byli na veterině jako doma. Po dvou měsících různých vyšetření se jeho stav stabilizoval a mohl se nechat naočkovat. Všechny jeho potíže byli víceméně psychického rázu (často měnil domov, což není snadné ani pro zdravého psa, natož pro handicapovaného). Jakmile se uklidnil, vše se jakoby zázrakem vyléčilo samo. Hodně se bál jakékoliv manipulace, nebylo možné na něj pořádně šáhnout a vyšetřit ho, pořád s sebou cukal a naříkal. Když ho někdo chytil za kůži za krkem, začal naříkat a počůral se (ještě dnes to nemá 100% odbourané) – jenom se můžeme dohadovat, jak s ním bylo zacházeno.
Po dvou měsících v dočasce jsem s ním jela na vyšetření očí k MVDr. Beránkovi. Bohužel, jak se dalo očekávat, Berryho slepota byla vrozená, a na to je veškerá medicína krátká. Cestou tam jsem si v koutku duše přála, aby mohl vidět a představovala jsem si, jaké by to asi pro něj bylo, až by nás poprvé uviděl (člověk je fakt zblblý ze všech těch instagramových videí…). Cestou zpátky jsem brečela, přišlo mi to najednou strašně líto, přestože jsem věděla, že to na věci nic nemění – Berry i tak pořád vypadá jako ten nejšťastnější pes, který má radost z každého okamžiku, a možná právě ta slepota z něj dělá pro mě tak speciálního psa.
Od prvních dnů u nás to byl neuvěřitelně vděčný pes, lačný po lidském doteku, olizující ruku a neustále vyhledávající přítomnost člověka. 100% loajalita hned od začátku. Říkala jsem si, že mám asi ohromný štěstí na psa v první dočasné péči. Jenže pravda je taková, že psi, kteří ztratí domov, jsou jednoduše neskutečně vděční za to, když ho znovu najdou. I ten dočasný.
Berrymu dost možná hodně pomohla i Maze. Na začátku se jí nový parťák moc nelíbil, ale to přešlo tak rychle, jak rychle zjistila, že se s ní může přetahovat o hračky. Maze tohle totiž miluje. Berry se hodně orientuje podle ní – podle hmatu a sluchu. Ale nejvíc podle čichu. Člověk by si řekl, že procházky budou se slepým psem nemožné, ale opak je pravdou. Jednoduše jde tam, kde cítí stopy. Procházky on přímo miluje. Miluje všechny lidi a psi – malý i velký. Chodíme na hromadné psí socializace a on si s nimi moc hezky hraje. Většina psů velmi rychle zjistí, že je v něčem jiný, a ve hře k němu přistupují jinak, opatrněji. Na výcviku má Berry vždycky ohromnou radost, když jinému psovi ukradne míček a pobíhá s ním po cvičáku sem a tam ?. Celá Berryho chůze je taková vtipná, našlapuje hodně z vrchu, jak je zvyklý kontrolovat, co kde je, takže to v reálu vypadá, jako kdyby tančil.
Jelikož je od narození zvyklý, že čas od času do něčeho narazí, má zřejmě posunutý práh bolesti. Nikdy totiž nefňuká. Stalo se nám, že se při koupání napíchnul na něco ve vodě (zřejmě na rybářskou vidličku), ale vůbec nám to nedal znát. V klidu došel k autu, ani nefňuknul. Až doma jsem zjistila, že má rozpáraný hrudník. Byl to hrozný šok…. Naštěstí vše dobře dopadlo, orgány nebyly zasažené. Ale strach o něj byl ohromný. Tenkrát jsem se strašně bála, aby mi ho spolek neodebral.
Berryho jsme se nakonec rozhodli adoptovat. Už jsem neměla to srdce pouštět ho zase dál, aby si zase znovu musel zvykat na nové lidi a prostory a bála jsem se, jak s ním bude zacházeno. Navíc s Mazinkou tvoří úžasnou dvojku. Dneska už mu bude odhadem skoro rok. Cloumá s ním puberta a rozhodl se nám vylepšovat domek a zahradu ?. Je z něj velmi dobrý zahradník, řezbář i čalouník ?. Venku moc rád ryje a různě zahradničí, doma rozebral podlahu, okrasné lišty, zničil lavici. Ovšem nejhorší bylo, když jsem jednoho dne přišla domů a zjistila jsem, že se pustil do sedačky. Ten večer jsme zrovna jeli na veterinu s oběma, paní doktorka byla z obou nadšená, jaká to je skvělá dvojka a že se vždycky těší, když máme přijet. Tak jsem si postěžovala, co provedli, a ona soucitně reagovala tak, že její buldočci jí udělali to samé ?.
Kromě vylepšování naší domácnosti se ti dva spolu naučili výborně kolaborovat. Maze měla stržený polštářek, který bylo třeba mazat. Nesměla to lízat, proto musela nosit límec, aby si tam nedosáhla. V nestřeženém okamžiku jsem je načapala, jak jí packu líže Berry. Maze dělala, jako kdyby si toho ani nevšimla. Dostala tedy ponožku – Berry vesele sundával ponožku, bandáž, prostě cokoliv, co jsme jí na tu packu dali. Jednoho dne přijdu domů a Maze mě vesele vítá bez límce – Berry ukousal všechny úchyty, které se zapínali za obojek. Na obojku ani šrám – takže mohu potvrdit, že handicapovaní jsou opravdu velmi talentovaní ?. Jeli jsme koupit nový límec, který bohužel „umřel“ hned druhý den ráno, když přítel odjel na deset minut z domu. Ještě ho Maze ani nenasadil, ale nechal ho v obýváku, což byla zásadní chyba. Všechny úchyty byly rozkousaný ?. Jelo se pro třetí límec. V tuto chvíli už to nešlo jinak, než oba psy separovat, Maze se packa nechtěla zahojit. Musela do klece – aspoň mohla dodržovat klidový režim. Aby si packu nelízala, byla v kleci s límcem, kam jsem ji vždy před odchodem do práce zavřela. Jednoho dne přijdu domů a Maze mě vítá za dveřmi ?. Jak se dostala ven, je mi dodnes záhadou, ale nepochybuju o tom, že v tom Berry má packy… Protože Berry věděl, že límec už nesmí kousat (a nemyslete si, že když nevidí, že neví, že něco provedl, ví to moc dobře ?), našli jinou taktiku. Maze stála s límcem, hlavu skloněnou, a Berry jí skákal na hlavu tak dlouho, dokud ten límec nestáhnul i s obojkem. Poprvé jsem si říkala, co to mají za hru ?, podruhé už jsem jasně viděla tu jejich komunikaci – hele teď se nedívá, skákej skákej!!! Packa naštěstí už byla relativně uzdravená, límec jsme zase sundali a já doufám, že ho chvíli nebudeme muset použít, protože to bylo docela o nervy :))).
Moje dočaskování skončilo adopcí. Na další dočasku jsem už doma – z nějakého mě nevysvětlitelného důvodu – nedostala dovolení ?. Byla to ale skvělá zkušenost a doporučuji všem, kteří o tom trochu přemýšlení, ale mají různé obavy, které i já jsem měla – jděte do toho! Ten pohled do těch vděčných psích očích je k nezaplacení. A kdo ví, třeba najdete životní psí lásku tak, jak jsem našla i já.
Lenka, panička Berryho.
