Sindy je další doživotní dočasná péče spolku Pes nejvěrnější přítel, zs. Sindy jsme převzali do péče z útulku v Ústí nad Labem. Sindy Vám nejlépe představí Edda Kolibřík prostřednictvím „Povídání opuštěných pejsků“
Sindy: On už mi to včera říkal náhradní páníček, že se naposled vyspím v útulkové boudičce a v sobotu bych měla změnit adresu svého bydliště! A je tu sobota! Pro někoho běžný první víkendový den ale pro mě … velká událost v mém životě! Já se ale vrátím ve vzpomínkách o více jak rok zpět do doby, kdy jsem se dostala do útulku jako nalezenec. To víte, žádnému psovi to nepřidá když už ho nikdo nechce! Také jsem ze začátku koukala jako bubák ale tak jako jiní i já jsem si musela zvyknout na to, že privilegia, která jsem měla v domácím prostředí jsou nenávratně pryč! Ale protože jsem fenečka nenáročná, tak jsem si na prostředí útulku rychle zvykla. A tak jako mí útulkoví kamarádi i já jsem čekala, že se jednoho dne objeví u mého kotce člověk, který mě vyvede ven z útulku a už mě nikdy nevrátí zpět! Jak jsem se mýlila! Lidé si totiž nevybírají pejsky z útulku podle jejich charakterových vlastností ale podle toho, jak vypadají! A to že jsem byla střední velikosti, ještě k tomu celá černá a navíc jsem se se svým věkem řadila mezi seniory, dávalo tušit, že o mě moc velký zájem nebude! A taky nebyl! A pak přišla další osudová rána! V útulku zjistili, že mám nádor na boku a na mléčné liště! A bohužel nádor neoperovatelný! Tak to je můj konec, pomyslela jsem si! Teď už je můj osud zpečetěn a já budu muset v útulku dožít jako další pejsci. Ale na druhou stranu, proč plakat na rozlitým mlékem, vždyť se v tom útulku zas tak špatně nemám. Jsou tu hodné útulkové tety a náhradních páníčků tu mám taky dost! Najíst tu dostanu co hrdlo ráčí a na procházky chodím každý den! A teď se vrátím k tomu dnešnímu dni. Dopoledne zazvonil zvonek u hlavní branky útulku. A za chvíli stály u mého kotce dvě paničky a já slyším jejich hlas: Sindynko, my si jdeme pro tebe a za chvíli pojedeš domů! Do mě jako když hrom uhodí a povídám náhradnímu páníčkovi: Štípni mě, jestli se mi to nezdá! A náhradní páníček na to: Sindynko, raneček na cestu už máš připraven, tak se pojď předvést co všechno jsi se v útulku naučila, no a pomalu se chystej k odjezdu! Tak předvedla jsem těm paničkám, jak umím aportovat tenisák, i na zavolání jsem k nim přiběhla ale protože mě čekala ještě dlouhá cesta, tak jsem podepsala svou packou protokol o propuštění, rozloučila jsem se a poděkovala pracovníkům útulku za to jak o mě pečovali, když mě bylo ouvej. Rozloučila jsem se i se svými útulkovými kamarády a hlavně s Betynkou, s kterou jsem trávila poslední dny ve výběhu. Prošla jsem útulkovou brankou a pak mě čekal jen nástup do auta. Na připravené dece už jsem měla připravené i hračky. Ještě poslední rozloučení a to s náhradním páníčkem. Olízla jsem mu ucho a pošeptala do něj: Děkuju! Pak už se zavřely dveře a já … jedu vstříc své budoucnosti!
A teď Vám svůj příběh povypráví sama Sindy.
Ráda bych se podělila o svůj příběh života. Života…? Ten mi vlastně začal až nyní…ochutnávám život, lásku, svobodu…našla jsem domov.
Cesta k mé nové paničce nebyla snadná.
Jako štěňátko mne nalezli opuštěnou cizí lidé, odchytili, ocitla jsem se v útulku. Chtěla jsem si hrát, poznávat nové kamarády, ale byla jsem v kotci…sama…zapomenutá.
Jako odrostlé štěně jsem spatřila přes mříže kotce siluetu paní, která mi poskytla šanci na plnohodnotný život.
Byla jsem milovaná, měla jsem rodinu.
Až do doby, než jsem dovršila 6 roků. Moje milovaná paní se ocitla v těžké životní situaci a já jsem už nebyla krásná a mladá a opět jsem skončila za mřížemi útulkového kotce. Nerozuměla jsem proč a za co?
V útulku mi diagnostikovali rakovinu. Měla jsem velikou nevýhodu – jsem střední velikosti, mám černou srst a celkem nezajímavý vzhled. Takový pejsci prý nemají moc šancí najít nový domov. Proč????
Vždyt já mám srdce na dlani a udělám pro svého pána cokoli. Čas v útulku plynul a já už pomalu přestala věřit.
Jednoho dne se objevila vysoká holohlavá holka, která se na mě skrz mříže smála.
Vzala vodítko, odvezla mě autem do Ostravy a víte co? Vodítko nepotřebujem.
Máme totiž s Martou vodítko tajné – neviditelné. Jsme pořád spolu.
Bydlíme se dvěma kočičkama, želvou a křečkem a všude, kde vejdu, lidé roztávají, sundají svou vážnou masku a radujeme se společně z toho nejkrásnějšího dne. Sindy se nachází v Ostravě.
V případě Vašeho zájmu o podporu Sindy nás neváhejte kontaktovat na emailu kristina-pnp@seznam.cz anebo pište do zpráv na Facebooku Kristině Wurstové. Své příspěvky můžete zasílat na transparentní účet spolku číslo 222666000/2010.
